Den 16. Písemka a zprávy z domova

Tak, dneska jsem řešil dilema. fotbal nebo johnsonball? No, zvolil jsem johnsonball, protože se to hrálo aspoň s kulatým míčem. Kombinace fotbalu(našeho) s basketbalem a nekontaktním rugby.. teda pokud nekontaktní rugby není oxymoron. Důvod? Ideologie. "Kdo není soutěživý, ten je komunista." Myslím, že jim začnu ukazovat soutěživost v individuálních disciplínách, třeba v běhu. Milton, přišedší (to je slovo!) z jižní Ameriky pochopitelně dal také přednost kulatému míči před šiškou, a dostal se do druhého týmu. Oba jsme na míč reagovali podobně.. "catch it!!" no a oba řešíme jak do toho kopnout. On -pravda- s lepším praktickým provedením. Holky ze třídy jezdí jako vzteklý kuny, a zkuste si blokovat nebo doskakovat lidi co mají tak metr devadesát, a devadesát kilo :) No nebudu se vymlouvat, míčové sporty nebyly nikdy mou silnou stránkou. Ale párkrát jsem si na míč aspoň šáhnul a několikrát ho vykopl správným (ve smyslu dopředu -dozadu) směrem, občas i žádoucím úhlem. Ještě jsme si měli zvolit, kde na hřišti budeme. No jak jim má člověk vysvětlit, že jakej pán takovej pes, a že já mám doma retrívra, co si užene infarkt běháním od jednoho švagra k druhýmu za přehazovaným míčem. No, na konci jsme jim vysvětlil, že jsem špatně se infiltrující komunista a že mně příště dostane druhej tým. Doufám, že nedostanu deku. Možná budu radši taky běhat, jako Andy a Benjo. Na druhou stranu, Filip říkal že u nich to mají nějak rozumně rozplánovaný, že to není pořád frisbee, ale i posilování a plavání a běhání.
No a pak to přišlo, telefonát domů, jak je na tom Verunka s počítačem a vůbec. Na druhý straně zvláštně zastřený hlas, jen obtížně bojující s emocemi a mně zbyla jen chatrná slova útěchy o tom , že takhle je to lepší než nějakým nehezkým způsobem v nehezkém prostředí. Nedávno jsme se o tom bavili, a teď nám to přibylo na hromadu těch starostí a trápení co máme. I když s touhle ztrátou se prostě nezbývá než srovnat. Prostě, babička Bohunka si s holkama naposledy zahrála karty, pohrála si s pravnučkama, naposledy došla do divadla, a v pondělí ji pak Iveta našla s Bohunčiným typickým šibalským úsměvem na rtech (jako bábi Zlopočasnou), akorát bez Bábinčiny cedule. Ano, to co tu tak hloupě opisuju, je to, že Bohunka za námi už na léto nepřijede, a že ani my za ní nepojedeme na Nový rok nebo Velikonoce a narozeniny.