Včera jsem si vzpomněl, jak jsme Johance chystali pokojíček. Byla ještě malinká, a jestli se pamatuju tak ještě nemluvila, jen čičí, a znakovala slona. Chodila pořád dokola okolo zdí a kochala se těmi obrázky. Jak byla zklamaná když jsme to přemílili bílou a okrový náčrt skoro zmizel. A pak jak vodila všechny a ukazovala kolem dokola co tam má. i před spaním jsme obcházeli obrázky.
Volali nám z vodáren.. že nám nechávali lísteček a nikdo není doma. v půl druhý ráno místního času to opravdu potěší. Pak jsem nemohl zabrat, chvíli jsem se snažil pustit si z počítače mp3, pak jsem to vzdal, a kupodivu i usnul. Veroniku denně bombarduju tím, co by mělo smysl u nás zavést. Ne doma. v práci. Ona trpělivě kýve, souhlasí nebo se diví, že to či ono u nás nefunguje. Podařilo se mi zamluvit nám pokoj v Panama City, tak pojedeme v sobotu ráno k moři. Holky se těší.
Mají taky štěstí na místní faunu, Veronika tu vyčíhala kudlanku, a pak našla motýla, na jakýho bych já u živejch plotů mohl číhat do nekonečna. Těší mně, že Sofinka na mně nezapomněla, řehtá se, a už jí Veronika naučila i mávat. Plíží se kolem po zemi, a všechno studuje.
Každý večer a každé ráno si uvědomím jaká je to paráda mít barák, kde neslyšíš štěkat cizí psy, nebudíš děti vodou v umyvadle (jak směšnej proti tomu je špatnej pocit když se po ránu plížíš přes dětský pokoj do chodby).
Je poledne, a všechny holky spí.