Podzim v Alabamě.. Už i tady se barví stromy, ty choulostivější v současné zimě (po ránu asi 15 stupňů Celsia)i opadávají, protahují se stíny a světlo má tu tolik žádanou zlatomedovou barvu.
Mother Rucker, sport club, Opening late 2010. Původně chtěli otevírat v srpnu, pak se cedule změnila na "ke konci roku 2010". Na pivo v tomhle klubu jsme se těšili marně. Opening TOO late 2010.
Na letiště v Dothanu přijíždíme s minimální zálohou času. Chvátáme s odbavením, rychle kufry, letenky, osobní kontrola. Jak posléze zjistím, neproběhlo vše tak v pohodě, jak se zdá.
Se soumrakem odlétáme z Dothanu. Za krátkou chvíli se rozloučíme i my dva. Fotkou na schodech jsme pobavili pár lidí jedoucích v druhém směru.
Odlet z Atlanty. Šest letadel součaně na přiblížení na přistání to se u nás nevidí. Tenhle obrázek je ale u terminálu. Pak už byla tma a jeli jsme moc rychle.
Letíme podél východního pobřeží. Takže svým způsobem vidím NewYork. Vzpomněl jsem si na jednu z prvních písniček v muzikálu Vlasy "připlul jsem do New Yorku z New Jersey.. a najednou jsem ji uviděl, zahalenou v průmyslovým oparu, naši Sochu svobody; stála tam na vodě a mávala mi..." Ne já ji neviděl. Nejsem si ani jistej, jestli jsem viděl Manhattan. o něco později už jsme na d mořem, ještě kus Kanady (Labrador?) a pak už jen severní Atlantik. Moře ve své o poznání nevlídnější podobě. Usínám. Někde v půlce cesty, se potkáváme s úsvitem. Dělám další z tak oblíbených vrtulníkářských fotek hnusného počasí shora (sami víte jak krásně to vypadá když vyjedete na hory nad inverzi), a přemýšlím o tom jaký bude počasí v Paříži.
Doufal jsem, že třeba uvidím Eiffelovu věž. Neuvidím. Je zataženo. Potápíme se do těch krásných bílých chumáčků a je to zpátky. "Hnus fialovej", šedo a zima. pod námi proběhne asfalt a já začínám tušit, co bude.. Motory znova naberou otáčky a stoupáme postupeme nezdařeného přiblížení. Druhé přiblížení v pohodě. Fotím kus historie a všímám si, že jsme už v Evropě. Po letišti létají "naše" straky. Ne šedivé alabamské.
Letiště Charles de Gaulle je jako francouzské auto. Skvělý design, ale místy poněkud "nedomysleno". I webové stránky s jeho popisem jsou -mírně řečeno- chaotické. Zlatá Atlanta. Bon jour. Adieu. Merci. Pozoruju "černocha" jak nakládá na dopravník něčí balíky a ztrácím poslední zbytky iluzí o tom, že to přece s těmi zavazadly není tak hrozné. Už vím proč mi balíčky z amazonu chodily vycpané vzduchovými polštáři. Začínám mít strach o to, jak asi cestuje má památeční whisky. Upřímně, mám strach i o tu tašku.
Bezpečnostní školení ve francoužtině je úžasné. Upřímně, asi svoje spolucestující na sedadlech vedle sebe docela matu, když pokaždé, když zní francouzská výzva, zvedám hlavu. Nerozumím, ale hezky to zní. Totálně mně odrovnaly dvě česká souvětí, přivítání a rozloučení v češtině. Nejlíp artikulovaná čeština v mém životě.
Počasí v Praze dobrý. Ale z mých třech tašek přilétá pouze jedna. Dvě další zůstaly trčet v Alabamě, nestihli je naložit, protože v nich museli šmejdit bezpečáci. Na druhou stranu, díky odletu z regionálního letiště jsem se vyhnul jak svlíkacímu rentgenu tak jeho kontaktní variantě.. mužským rukám v klíně..
Holky jsou roztomilý, auto zlobí, pes ani nevěří že jsem doma, doma to funguje..
Tak a je to. Je to za náma, já na tom asi vydělal, Veronika si sáhla na dno, a prarodiče jsme dotáhli do století Ovocného netopýra. Skype, email a blog odteď patří do jejich slovníku. Dokonce natolik, že už někteří ani nekomunikují zastaralými technologiemi jako mobilní telefon..
Žádné komentáře:
Okomentovat